Mladý německý klavírista a skladatel Carlos Cipa (ročník 1990) vytvořil velmi komorní a intimní album, ve kterém je hlasitost sólového nástroje záměrně omezená jen na zcela nezbytné minimum. Zato máme možnost slyšet všechny vedlejší „ruchy“ klavírní hry, nasnímané tentokrát z extrémní blízkosti. Vlastní hudba je spíše pocitová a ve svém vyznění téměř relaxační, nejde tedy o žádné hlubokomyslné „rozkrývání duše“ nebo vynalézavé formální experimenty. Nahrávka vznikla v průběhu několika málo týdnů v podstatě jako „domácí“ improvizace a tento odlehčený dojem si podrželo i výsledné album