První rozsáhlejší kritický rozbor duchovního dramatu boje za českou poesii v letech 1918-1948. Odhaluje střetání zakladních vývojových tendencí v oblasti naší poesie, zápas za nový, vyšší společenský řád v tvorbě č. básníku. Štoll vysoko vytyčil úlohu St.K. Neumanna, který se dovedl probojovat všemi zmatky a vykročit v čelo socialistické poesie, která se ztotožňuje se zájmy lidu. Pozornost pak věnuje zákrutům básnické cesty Nezvalovy, jehož věrnost cílům dělnické třídy nebyla ohrožena ani v období jeho formalistických výstřelků. Vysoko pak rýsuje význam Jiřího Wolkera, který ideově nikdy nebloudil, a konstatuje pak, že proletářskou poesii svedl na scestí kosmopolitismu, směrem k poetismu a reakčnímu surrealismu Karel Teige. Na dvou taženích proti Wolkerovi (1925, 1934) nachází stopy Halasovy, který se stal mluvčím nálad tápající č. inteligence konce let 20. a 30. Halasovo vnitřní rozpolcení má příčinu v jeho stavech mučivého vnitřního antagonismu, v jeho nedostatku socialistické ideovosti. Štoll vidí v dvojici Wolker-Halas typické antipody epochy. Na Halasovou chorobnou skepsi a hořké rozčarování navazují pak dekadentní a rozkladné tendence existencionalistického kritika V. Černého i katol. skupiny Bedřicha Fučíka. Pochybená školní výchova 1. republiky zavinila bloudění skupiny Bednářovy. Závěr rýsuje klady porevoluční poesie. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR