Nejvyzrálejší dílo významného ruského spisovatele předříjnového období (1871-1919), rozsahem nevelká povídka z r. 1908, je psychologicky hlubokým a umělecky strhujícím vylíčením posledních chvil sedmi lidí - pěti revolucionářů a dvou zločinců - odsouzených k smrti oběšením. Třebaže autor ani zmínkou nenaznačuje, zač jeho revolucionáři bojovali a zač jdou na smrt, třebaže odsouzence v jejich předsmrtných úvahách nemučí nezdar revolučního díla, nýbrž jen hrůza ze smrti, která je sbližuje s oběma zločinci, přece bylo dílo v době stolypinské reakce chápáno nejen jako protest proti hromadným popravám a proti nelidskosti trestu smrti, ale přímo jako revoluční čin, jako proticarský manifest. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR