Autor sleduje vývoj sklářské výroby v nejcharakterističtějších stadiích. Největší pozornost věnuje antice, neboť do této epochy spadají všechny objevy v technice tavení a vyfukování skla i v jeho uměleckém zpracování (až na lazury a lept kyselinami). Seznamuje se sklářstvím staroegyptským, s antickou výrobou skla v Italii, Galii a Porýní, osvětluje příčiny přesídlení sklářského umění po pádu říše římské do Byzance a na půdu staré Syrie a ukazuje, jak antické sklářství přežilo arabskou okupaci a rozvíjelo se dále v raně islanském období. Sleduje vývoj středověkého sklářství evropského, jež přecházelo od přepychové výroby antické k výrobě užitkového skla, nastiňuje dějiny skleněného okna a vznik a vývoj okenní malby, zmiňuje se o sklářství ruském, které existovalo již před stol. X., zastavuje se u benátského skla, jež dvakrát v dějinách přejalo a rozvilo umělecké tradice byzantské, a vykládá vznik a rozvoj českého křišťálu, jímž se naše sklářství odloučilo od t. zv. lesního skla a vytlačilo výrobu benátskou. Zdroj anotace: Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně