Alford ve své knize dochází k poznání, že všechny okupační síly rabovaly a americká armáda nebyla výjimkou. Rabovalo se bez váhání a náznaků hanby, přičemž se na tuto činnost nepohlíželo jako na loupež.. Armáda svým příslušníkům povolila posílat domů ukořistěné nepřátelské předměty za předpokladu, že pro ně "nebylo možné najít vojenské využití". Vojáci měli formálně zakázáno posílat domů věci, které sebrali v německých civilních obydlích nebo veřejných budovách. Nařízení to sice bylo ušlechtilé, ale jen zřídkakdy uplatňované. Příležitostně se sice některý velící důstojník pokusil nařízení dodržet, ale i přes rozdíl v hodnostech si mohl řadový voják zařídit vše tak, aby důstojník schválil jeho balík, aniž by prověřil obsah. Jak uvádí kniha, nejrozšířenější byly zejména krádeže motocyklů, pistolí, pušek, nožů, fotoaparátů a dalekohledů. Po těchto předmětech totiž toužil každý průměrný voják. Mnohé z nich byly velice drahé a krásné. Do poštovních pytlů směřovaly dokonce i celé sady starožitných zdobených mečů nevyčíslitelné hodnoty. Nejvýnosnějšími rýžovišti byla opuštěná rozbombardovaná města. Typický americký dobyvatel se v takovém případě protáhl dírou ve stěně domu a obhlédl trosky. Vzal si, co se mu zachtělo. Dobyvatelé Německa, jak poznamenává autor, rovněž podnikali nájezdy na muzea, knihovny a ostatní veřejné budovy. I mezi americkými vojenskými lékaři a dentisty se našla řada talentovaných zlodějů, kteří vykrádali lékařské přístroje a vybavení nemocnic. Koncem války se začalo říkat, že pokud jde o drancování, byli Američané a Rusové stejně brutální. V okupovaném Berlíně se rozšířil vtip, který tvrdil, že jediný rozdíl mezi americkým vojákem a ruským vojákem je v tom, že Američan se myje. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU