Hanuš Bonn je dnes považován za básníka, který měl blízko k ortenovské a wolkerovské generaci a jehož hlavním výrazovým prostředkem se stala meditativní lyrika. V počátečních verších se pokouší zachytit pocity dospívajícího mladíka, který vstupuje do světa dospělých a bolestně prožívá první milostná vzplanutí. Láska je u Bonna natolik pevným a záchytným bodem, že dokonce věří, že jejím prostřednictvím lze nastolit lepší a dokonalejší svět. Později se však jeho básně přece jen poněkud radikalizují, naivní okouzlení vystřídají pochybnosti, které s možností blížícího se válečného konfliktu nabývají na síle. Bonn náhle vystupuje jako depresivní hlasatel temných předvěstí, v nichž zaznívají obavy, nejistota a beznaděj i hrůza z příštích událostí. "Jdou zástupy a chorál kroků vře / jak nepokojný varhanový stroj. / Ó lidská kaskádo na cestách vylhaných / ó porobo!" Z básnické tvorby Hanuše Bonna poněkud vybočuje jeho "výbor z poezie primitivních národů" nazvaný "Daleký hlas", jemuž se autor věnoval v letech 1936-1937 a který je do tohoto svazku rovněž zařazen. Bonn zde tlumočí lidovou slovesnost indiánských či eskymáckých kmenů nebo dokonce afrických domorodců. Závěrečný blok pak tvoří fragmenty z Bonnových překladů elegií Rainera Marii Rilkeho. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR