Jiří Žáček dokázal, že bestseller v poezii není protimluv. Umí rozesmát a dojmout, aniž se pitvoří a aniž přitom omezuje svůj svobodymilovný intelekt. Objevil familiérní styl, který má šarm a esprit a neupadá do pivní bodrosti. Získal si natolik srdce čtenářů, že mu projdou beztrestně pravdy, které by u jiného byly kvalifikovány přinejmenším jako svatokrádež v samoobsluze. Píše nenuceně až ležérně, neznamená to však malé zaujetí, nýbrž nadhled nad veškerým fanatismem. Sám sebe kdysi pojmenoval výstižným paradoxem realistický romantik. Jisté je, že dokázal rehabilitovat lidovost poezie. Ne že by mluvil „jménem lidu“, mluví za sebe sama – k lidem a jim z duše, naplno, s typicky národní mentalitou. Jeho pádné rytmy, substantivní rýmy a sentence jsou stvořeny pro zapamatování. Můžeš jimi okouzlit společnost, anebo si dodat odvahy, když jsi na dně. Žáčka nezajímá nic vykonstruovaného, éterického, žádná věčnost ani předehra zítřků, vychází prostě z všudypřítomných reálných situací, v kterých se ocitá kdokoli, umí je ale proměnit v metafory. Je skutečný profesionál v oboru, k němuž přišel z boku a odjinud. I on však trénoval. A zdá se mi, že na jedné z dosud neznámých velkoměstských tradic – na inženýrském folklóru, jaký osvěžuje studentské koleje technického směru. Z této nevypsané soutěže kupletů, častušek a bonmotů vyšel inženýr vodohospodář Jiří Žáček, aby svým bezpředsudečným způsobem vystihl srdečnou, neodvrácenou tvář našeho života, plnou dramat, anekdotických zvratů, point i ambivalencí, v nichž Češi dovedou nejen žít, ale i obstát, smát se a zpívat. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU