Autor, který zde záměrně funguje pouze jako přepisovatel zvukového záznamu s pietní úctou zachovává přirozený tok a formu vypravěčova hovorového jazyka i se všemi zátočinami mluvené řeči - opakováním slov či sousloví, nářečními odchylkami, nedořečenými větami či odbočkami od logického spádu děje. Vyprávění pana Václava Kamaráda zejména o věznění v padesátých letech ale i o životě následujícím pak plyne zcela přirozeně a nevykalkulovaně a připomíná tak automatické texty Bohumila Hrabala. Vykreslí se nám tak postava prostého, přemýšlivého, řečného člověka, jehož život byl semlet velkými dějinami. Zásadní nezasahování do průběhu vzpomínek poněkud zpomaluje dějovou linii, je znát, že to hlavní, nač se autor zaměřil, je forma - nezaměnitelný půvab mluvené řeči (proti současnému literárnímu trendu prosté však všech vulgarismů). Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz