Druhá samostatná sbírka bytostného surrealistického básníka Jana Richtera, kmenového autora z okruhu časopisu Analogon. Poezie Jana Richtera je především odrazem jeho vnitřního světa, v němž jsou zakotveny zárodky prvotních motivů a obrazů. Uvnitř sebe samého tedy nachází prostor pro utváření a vypreparování původního podnětu, jenž se tak stává předmětem konkrétní básně. Snad i proto pojímá autor svá čísla jako kapitoly, jako záznamy postřehů, jež jsou konfrontovány s denní realitou. Ocitá se sice při těchto úvahách i v různých vrstvách paměti, což mu na druhé straně ovšem i nemilosrdně připomíná, že jeho myšlenkové proudy pronikají, zasahují a jsou konečně spjaty i s opravdovými lidskými touhami a pocity, mezi něž patří třeba úzkost, obavy nebo naopak náhle vytrysklý gejzír bezstarostnosti a smíchu. A tak, z jakési až extatické inspirace, vznikají básníkovy osobité kreace o "tichu a větru", o neklidném očekávání, kdy "něco je ve vzduchu / jako když upadlo kus slunce". Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze