Všem třem povídkám tohoto svazku, jež vznikly v letech 1871-72, je společný realismus, s nímž Světlá zachytila život své doby - ať v krajině ještědské nebo v Praze. První z povídek je známá hlavně zásluhou B. Smetany, který na libreto E. Krásnohorské složil zpěvohru o tvrdohlavé dívce, jež nechce dát svému ženichovi před svatbou hubičku, poněvadž podle pověry by to bylo jeho první zemřelé ženě líto. Děj třetí povídky je založen na jiné pověře: že totiž se chlapec neožení s dívkou, s níž byl jako mládenec na svatbě. Tak Havel odmítá hrobníkovu Cilku, která je proto nešťastná a upokojí se teprve potom, když jí Havel vyzná lásku. Zatím co obě tyto povídky jsou převážně humorného rázu, prostřední, nejdelší povídka je příběh smutné lásky dvou mladých lidí, kteří se vzbouří proti buržoasní morálce staropražských měšťanů a útěkem hledají východisko z temného bludiště. I když jejich život nekončí šťastně, přece umírající Stázička nelituje, že se vytrhla z domácké idyly, neboť ona a František žili jako skutečně svobodní lidé. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR