První rozsáhlejší krit. rozbor duch. dramatu boje za čes. poesii v letech 1918-1948. Odhaluje střetání zákl. vývoj. tendencí v oblasti naší poesie, zápas za nový, vyšší společen. řád v tvorbě č. básníků. Štoll vysoko vytyčil úlohu S.K. Neumanna, který se dovedl probojovat všemi zmatky a vykročit v čelo socialist. poesie, která se ztotožňuje se zájmy lidu. Pozornost pak věnuje zákrutům básnické cesty Nezvalovy, jehož věrnost cílům děl. třídy nebyla ohrožena ani v období jeho formalistických výstřelků. Vysoko pak rýsuje význam J. Wolkera, který ideově nikdy nebloudil, a konstatuje pak, že proletář. poesii na scestí kosmopolitismu, směrem k poetismu a reakč. surrealismu svedl K. Teige. Na dvou taženích proti Wolkerovi (1925, 1934) nachází stopy Halase, který se stal mluvčím nálad tápající č. inteligence konce let 20. a 30. Halasovo vnitřní rozpolcení má příčinu v jeho stavech mučivého vnitř. antagonismu, v jeho nedostatku socialist. ideovosti. Štoll vidí v dvojici Wolker - Halas typic. antipody epochy. Na Halasovu chorob. skepsi a hořké rozčarování navazují pak dekadent. a rozklad. tendence existencionalist. kritika V. Černého i katol. skupiny B. Fučíka. Pochybená škol. výchova 1. republiky zavinila bloudění skupiny Bednářovy. Závěr rýsuje klady porevoluč. poesie. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR