Zemědělský román o jihoukrajinském kolchozu v letech 1946-48, jehož námětem je úsilí kolchozníků uzdravit bohatou, úrodnou stepní půdu z následků barbarského hospodaření za fašistické okupace a z následků sucha v létě 1946. Román ukazuje, jak obávané černé bouře, suché větry a nepřetržité lijáky, dříve považované za "neštěstí seslané Bohem" zdolávají nikoli modlitby a procesí, ale mičurinská věda. Její objevy se ihned stávají praxí kolchozní práce a se starým způsobem hospodaření mizí i stará psychologie lidí, kteří v kolchozu vyrůstají v nadané organisátory, výzkumníky, novátory a mistry vysokých sklizní tím, že se učí chápat sílu kolektivu, důvěřovat sovětské vládě, neuhýbat před obtížemi, nezanedbávat žádnou etapu boje za úrodu a uskutečňovat Mičurinovo heslo: "Nesmíme čekat na milosti od přírody - naším úkolem je vzít si je." Formou vzpomínek starých kolchozniků seznamuje román s historií kraje a s vývojem jeho hospodářství za carského Ruska a za občanských válek a připomíná, jaké hrdinské činy vykonali prostí lidé ze stepi v letech fašistické okupace. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR