Deset kapitol o horách, v nichž se zpožďují staletí, o lidu, který žije životem polopohanských pastevců a primitivních rolníků a dřevařů, o loupežnících, kteří bohatým berou a chudým dávají. Žeň z let 1932-34, kdy Olbracht prochází bývalou Podkarpatskou Rusí, dívá se, rozmlouvá s lidmi, zaznamenává, komentuje. V odlehém údolí nachází vesnici, v níž vládne teprve 11. stol., jinde dokonává kolonie Němců, kterou sem kdysi přesídlila s mnoha privilegii MarieTerezie, po vsích živoří židovští řemeslníci, zatlačovaní moderní prům. výrobou a lépe organisovanou lichvou bank, Rusíni nemají školy, učebnice, učitele a politicky vládne agrární strana, která má ve svých rukou dovoz kukuřice, úvěra ve svých řadách všechny bohaté a mocné. Nade vším pak vládne český buržoasní byrokrat, především četník a notář. Situace, která činí z pozorovatele spíše skeptika než optimistu; ale Olbracht věří, že se jednou běh věcí změní a že podkarpatský lid najde svou pravou vlast. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU