Práce objasňuje římskou plastiku na rozhraní dvou velkých epoch, klasické realistické antiky a pozdní antiky, charakterizované expresívností a abstrakcí. Jádro monografie tvoří ústřední římské sochařství z období 170/180 - kolem 280 n. l. Metodou analýzy vybraných portrétů a reliéfů sleduje autor četné vývojově směry. Ukazuje, za jakých podmínek přerůstá realismus v expresívní abstrakci. Obezřetně ukazuje i na analogie s novodobým vývojem. Domácí lidové umění, jehož význam od 2. stol. n. l. roste, považuje za osu římského výtvarného dění. Nepopisuje pouze vývojový průběh, ale proniká k jeho kořenům. Zdroj anotace: Národní knihovna České Republiky