Podtitul: Život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna, vyprávěný jeho přítelem. Doktor Faustus (1947) je vrcholný „hudební“ román německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Toto dílo, inspirované Goethovým Faustem, vypovídá o osudu Německa v první polovině 20. století a o postavení umělce v tomto světě. Příběh vypráví gymnazijní profesor Zeitblom o svém příteli, hudebním skladateli Adrianu Leverkühnovi, jenž trpí zákeřnou nemocí, která v románě zastupuje Faustova Mefistofela. V jeho osudu je symbolicky zachycena katastrofa Německa stiženého nemocí hitlerismu. Tento geniální hudebník, který nakonec zešílí, je přesvědčen, že evropská kultura (a hudba především) je v krizi. Je proto ochoten přistoupit na jakýkoliv kompromis (i na smlouvu s ďáblem), jen když to pro něj bude znamenat tvořivou schopnost. Jeho díla jsou popřením předchozího vývoje, protože staré hudební formy se mu zdají být vyvětralé a banální, vhodné leda jen k parodii, a jeho poslední skladba, apokalyptické oratorium, je negací Beethovenovy Deváté symfonie). Román, ve kterém se složitě prolínají několikeré dějové i časové vrstvy, je dílem vynikající spisovatelské techniky. Thomas Mann na něm začal pracovat roku 1943 a celou tuto práci popsal ve své eseji Jak jsem psal Doktora Fausta (1949, Entstehung des Doktor Faustus). Dílo se právem nazývá románem hudby, protože vztah Thomase Manna k hudbě není vztahem laického milovníka, ale vztahem hluboce zasvěceným. Strhující hudební rozbory, ať již děl Beethovenových, či přesně odborné popisy fiktivních skladeb Leverkühnových, předjímajících vývoj moderní světové hudby, patří k vrcholným pasážím románu. V nich autor dokazuje, že umění nemůže žít samo ze sebe, bez dosahu k lidem, a že pyšné sebenadřazení vede do slepé uličky. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU