Svéživotopisná povídka, kterou M.G. napsal r. 1918 k petrohradskému "Týdnu knihy" a r. 1922 přepracoval a doplnil. Vzpomíná v ní, jak zbytečně obtížným zastaralým způsobem se musil učit číst u svého děda a ve škole, a jak později jako učeň, unavený otupující prací a plný odporu k surovému prostředí, počal knihy zprvu pokládat za zajímavější a bližší než skutečný život. Když si pak ověřil, že právě tak jako zlé, i dobré události, líčené v knihách, jsou obrazem skutečného života, probouzela v něm četba vědomí, že je možno uskutečnit i to, co si člověk přeje, a učinit život lepším. Gorkij líčí, jak vlivem četby si počal pozorněji všímat lidí a vážit si jejich práce, a jak proces čtení - poznávání myšlenkových proudů různých dob a národů - osvětluje lidem smysl života a jejich místo v něm a povzbuzuje je k odporu proti životnímu zlu. Zdroj anotace: NKP