Vejvodova poezie je komponována víceméně běžným vázaným veršem, jímž vyjadřuje své nálady, dojmy a prožitky. Zaznívá zde atmosféra deštivého večera, zamyšlení nad splněnými i neuskutečněnými touhami, jemné lyrické reflexe, v nichž se vedle intimního tónu objevuje třeba na půdorysu opuštěné lavičky v parku i motiv stárnutí. Autorův jazyk i styl, jenž se záměrně nepokouší o složitou metaforiku, je především veden snahou zprostředkovat pocity, které ho provázely životem, v němž sice někdy tápal a často neměl cíl, přesto mu však bylo umožněno dotnout se krás světa. A právě toto Vejvodovo vyznání, jež je formulované hned v úvodní básni, je průvodním a také hlavním znakem celé této sbírky. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz