První část této básnivé knihy, De natura sonoris, byla psána deset let, od roku 1971 do roku 1981. Od té doby kolovala v opisech, autor tehdy ani nepomýšlel na její možné vydání. Občas ji předčítal svým přátelům, z nichž se časem stali její příznivci a nakonec všichni tak či onak vstoupili do děje. Pan statkář Hejl podle hlavní postavy pojmenoval svého sibiřského kocoura, a tak je Morounek dodnes postrachem jistého Tichého údolí. Je to kniha taoistická, ale posluchači se při jejím předčítání váleli smíchy. A přesně v tom je její smysl. Kdybychom chtěli hledat rodokmen tohoto evidentně postmoderního díla na rozhraní poezie a prózy, jistě bychom se kromě filozofa L'ao-c’ nemohli vyhnout jménům jako Samuel Beckett (jeho Murphy), ze starších pak třeba Aloysius Bertrand či romantikové, zejména E. T. A. Hoffmann, ale cesta odtud vede i k dadaismu a surrealismu a autor pochopitelně ani v literatuře nezapře svou výtvarnou imaginaci. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU