Květnové povstání, které se odehrálo na území hlavního města roku 1945, líčí autorka sice nekonvenčně, na druhé straně však zcela jednostranně. Třebaže v úvodu poznamenává, že tento román napsala v duchu osobních vzpomínek, nutno poznamenat, že tyto záznamy její paměti jsou poněkud pokřivené a mají daleko k serióznímu posouzení celé události. Vojáky wehrmachtu považuje totiž Barényiová za zubožené bojovníky, kteří již odevzdali své zbraně a nemohou tedy odolávat hordám pomstychtivých Čechů, doslova utržených ze řetězu, kteří zaplavili ulice a štváni vysílaním pražského rozhlasu - rabují, vraždí, znásilňují, navzájem se udávají, zabírají a loupí cizí majetek, zabíjejí (a to nejen německé občany, ale sami sebe). Neštítí se dokonce ani toho, aby se krutým způsobem nemstili německým ženám a dětem. Na příběhu několika hlavních postav pak Barényiová rozvíji svou základní tezi, která spočívá v tvrzení, že tato odbojová kapitola se stala pouze příležitostí pro bezuzdné běsnění a řádění tzv. revolučních gard, jejichž příslušnící vycítili šanci obohatit se i dostat k moci a stát se tak předzvěstí blížícího se nástupu nové totalitní společnosti. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz