Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričníka, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nadsázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimír Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury – k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí. Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, „černuše“. Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři – cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem‑trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici? Román je dobrodružným vyprávěním v žánru sci-fi, parodií na výstřelky dnešní civilizace, ale současně i velkou metaforou strastiplné cesty ruské inteligence. Sám autor o něm napsal:„Smysl ruského života spočívá ve fyziologickém přežití. A ruský život – to je mučivě hrdinské zdolávání prostoru. Stát v tomto procesu není náš spojenec, ale nepřítel. Náš stát je přece taky taková věčná vánice, s níž musí obyvatelstvo neustále zápolit. Proto je u nás tak velký a přímo hmatatelný rozdíl mezi exteriérem a interiérem, mezi útulností domova a špinavou, agresivní a nezkultivovanou ulicí. Jakmile doma otevřete venkovní dveře, ocitáte se ve všudypřítomné sociální vánici.“ Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz