Vědeckofantastická kniha Ludvíka Součka „Blázni z Hepteridy“ vyšla poprvé roku 1974 na pokračování v časopise „Letectví a kosmonautika“ (v sešitové edici KARAVANA pražského Albatrosu pak znovu až v letech 1980 a 1986, tedy po autorově smrti). Znalec sci-fi literatury Ondřej Neff je označuje za „vesmírnou operu“, neboť je podle něj „vybavena náležitými rekvizitami, jako jsou mimogalaktické cesty mimoprostorem…“ Pravdou je, že literární zápletka „Bláznů…“ je konglomerátem celé řady „záhadologických“ oblastí, do nichž kdy autor ve svých výzkumech zabrousil: tajemné tibetské mnichy, jejich Shabhallu (Shampulah) i potenciální záhadné schopnosti (například „samozřejmost“ čtení myšlenek) zde mísí s kosmologickými teoriemi černých i červích děr či dokonce „červotočivého vesmíru“; pradávné civilizace Harappy, Mohendžodara, Chetitů anebo Sumerů prolíná s bájnou archou Noemovou (obří sedmiveslice – hepterida) a jejím údajným přistáním na Araratu… Jako první cíleně zaměřený literární soubor české sci-fi spatřil roku 1973 světlo světa Součkův „Zájem galaxie“. Cyklus třinácti fantastických sci-fi povídek tehdy vyšel v edici „13“ nakladatelství Mladá fronta. Jeho náměty čerpají převážně z historie. Souček se v nich zamýšlí i nad „základní dänikenovskou otázkou“, zda naši Zemi náhodou, v průběhu věků, nenavštívili mimozemšťané. Nechybí ani autorovo oblíbené cestování časem. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz