Když šla Káča Zubáková do Brna do služby a vrátila se asi po dvou letech se „živou výslužkou“, klukem jako bukem v náručí, nikdo se tomu ve vesnici moc nedivil. Lidé o Káče věděli, že je to „větřidlo“, ale divili se tomu, že se Káča s tím „klazanem“ tak mazlila, jako by to bylo nějaké panské děcko. A Tonda byl opravdu rozmazlený jako nějaké hraběcí dítě. Mezi dětmi chtěl mít vždy přednost a hned se rval. Sám říkal: „Já su hraběcí dítě!“ Jistě tušíte, jak to s takovým rozmazleným klukem na vesnici v dobách našich prababiček dopadlo. Nakonec chodil Tonda jako dospělý po žebrotě. Vlasta Pittnerová vypráví o jeho životě i životě dalších lidí v deseti povídkách Z našich dědin a městeček. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz