Román klasika anglické literatury z roku 1919 byl inspirován životem geniálního francouzského malíře Paula Gauguina. Jeho osud se odráží v osudech hlavního hrdiny románu Charlese Stricklanda, burzovního makléře, který ve čtyřiceti letech zdánlivě bez příčiny odchází od své ženy a dětí. Po radikální změně prostředí a nástupu na nejistou malířskou dráhu se ocitá v bídě a často na pokraji smrti. ­Maugham s naturalistickou přesností a s jedinečným vypravěčským mistrovstvím líčí, jak Strickland ničí nejen sebe, ale i své blízké okolí neurvalým chováním, nezájmem a tyranskou arogancí. Přestože se nestaví na jeho stranu, omlouvá jeho projevy uměleckou genialitou, kterou v jeho době málokdo rozpoznal. Když se vypravěč po válce dostane na Tahiti, poslední Stricklandovu štaci, setkává se s poněkud mírnějším a usedlejším Stricklandovým obrazem. Malíř našel místo, kde mohl tvořit, ženu, která se o něj postarala i v jeho poslední chvíli, a na sklonku života se přiblížil tolik kýžené dokonalosti, po níž celý život prahl a jež se mu stala jediným životním cílem. Román líčí složité putování umělce hledajícího dokonalou krásu, kvůli níž je ochoten jít za hranice morálky, kvůli níž vsadí bez váhání vše, aby alespoň na okamžik nalezl to, co ho celý život zneklidňovalo a nutilo hledat. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poe­tikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Barevný závoj (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Román Poslední půlšilink je plodem autorova pobytu na Tahiti, kde žil a nešťastně skončil geniální francouzský malíř Paul Gauguin. Je to studie umělecké povahy. Čtenáři, kteří znají pohnutý život Gauguinův, snadno poznají, že na něho Maugham myslel, když psal svůj román. Jeho Charles Strickland se vzdává stejně jako Paul Gauguin ve zralém věku kariéry peněžníka, opouští ženu s dětmi a přetrhává všechna pouta, která ho spínají s konvenční společností, aby mohl – jsa k tomu dohnán jakousi neodolatelnou mocí – proměňovat své vnitřní vidiny ve zřetelné obrazy. Jako Gauguin, žije i Strickland podivným životem, zneuznáván a v bídě v Paříži, odkud odjíždí na Tahiti, aby tam vytvořil své nejúžasnější obrazy a skončil strašlivou smrtí – leprou. Až když je mrtev, poznává svět, podle obrazů, které bezstarostně zahazoval v letech zápasu o výraz a formu, že to byl génius. Maugham postavil svého hrdinu do pronikavého denního světla, ničím nepřibarveného. Zdůraznil spíš jeho nectnosti než ctnosti a odpouští mu je, protože géniům se musí odpouštět. … Román měl velkou odezvu ve světě. Měšťáci, kteří znali Gauguina, se pohoršovali. Rozhořčeně se ozval i Gauguinův syn Paul v knize Můj otec Paul Gauguin. Ale nedosáhli ničeho. Maugham si nikdy nikým nedal předpisovat, co a jak má psát, je znám tím, že neříká vždycky to, co je lidem příjemné. A román Poslední půlšilink mu ostatně získal vedle několika nepřátel mnohem více dalších ctitelů a obdivovatelů v širokých řadách čtenářů, které miluje, pro které píše a kteří ho čtou právě pro to, jaký je. z doslovu Aloise Humplíka k prvnímu českému vydání v roce 1947 Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz