V moderní literární tvorbě stále více vystupuje do popředí fakt, že kritika je neoddělitelná od tvorby samé, že představuje reflexní doplněk tvorby, že v ní dochází k autorově sebeuvědomování. Tato tendence je velmi výrazná u mladého ale již uznávaného francouzského spisovatele. Butor ve svých esejích zaujímá teoretický postoj k tomu, co se v románech snaží řešit prakticky - ke vztahu člověka k tvorbě a tvorby k světu. Používá přitom obvyklých metod a postupů inspirace, takže ať již předmětem jeho úvah je dílo Balzacovo, Racinovo, Proustovo, Joyceovo či Poundovo, jsou eseje strhující četbou, tvorbou i zamyšlením nad ní. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR