Skácel se v této sbírce projevuje již jako zcela vyzrálý tvůrce, který dokázal zachytit jedinečnost situace. Tuto tématiku autor ztvárnil především ve vypjatých verších, které se zamýšlejí nad dramatickou, až tragickou osudovostí života. Básně Skácel navíc obohatil o osobitou metaforiku, jež jejich vyznění umocňuje a prohlubuje. Baladický tón, který Skácel v tomto cyklu uplatňuje, je inspirován i dílem českých literárních klasiků, z nichž je patrně nejzřetelnější odkaz Karla Jaromíra Erbena. Skácel však těží i z lidové slovesnosti a folklóru a prostřednictvím všech těchto postupů zpracoval rozmanité podoby existence člověka v mezních a nepříznivých podmínkách. Skácelovy verše lze rovněž chápat i jako pokusy o určité podobenství, v němž se střídají protikladné polohy: na jedné straně láska, na druhé smrt, jindy zase obrazy až pochmurného městského prostředí střídají venkovské či přírodní motivy. I těmito prostředky směřuje Skácel k celkovému vyznění tohoto opusu, v němž zaujímá podstatnou složku niterná, až bolestná úvaha nad hodnotami lidského konání a bytí. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz