Druhá samostatná sbírka poezie českého básníka, anglisty a germanisty Daniela Soukupa je znepokojivým pohledem na snadnou vnitřní zranitelnost člověka, na "vrávoravý“ svět", který nemilosrdně proniká do jeho duše. Básně Daniela Soukupa jsou prezentovány v podivuhodně rozklenutém tvaru: jakoby tímto stylem naznačovaly, že v duši člověka mohou existovat podobně rozlehlé, liduprázdné stepní pláně, navíc často raněné drsným klimatem okolního světa. To, co je však v Mongolsku přírodní zákonitostí, je v autorových básních odrazem sil působících na vnitřní prožitky. Ty se stávají pramenem neklidu, čehosi neblahého, dusícího a prorážejícího existenciální mantinely. V podmanivě vyhraněné poezii se tiše, nicméně důrazně ozývají úzkosti a nejistoty, znepokojivě bobtnající stavy prázdnoty, jež jsou ale "odevšad slyšet". Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze