Podobně jako v některých předcházejích prózách, i tady Josef Winkler čerpá ze silně katolického, venkovského prostředí rodných Korutan. Výchozím bodem se mu tentokrát stává pobyt v indickém skalním chrámu, kde mu při četbě knihy Ilsy Aichingerové "Kleist, mech, bažanti" vyvstanou náhle vzpomínky na nedávno zesnulou matku. Jako tragické refrény líčí autor některé uzlové body jejího života: zvláště se opakuje ten, kdy během válečných let postupně umírají na frontě její tři bratři, z nichž pouze ostatky jednoho z nich jsou přivezeny na žebřiňáku do rodné usedlosti. Bratr Adam byl ovšem doslova roztrhaný granátem, takže nikdo z rodiny nenalezne odvahu pohlédnout na torzo jeho těla. Tento hrůzný leitmotiv se neustále vrací, spolu s ním ale ožívají i některé scény z autorova dětství: smrt babičky, nelehký úděl jeho kmotry ze sousední obce, matčiny deprese, které se snažila vytrvale léčit pitím svěcené vody z místního kostela. A jsou tu i výtky, jimiž matka autora soustavně, ale láskyplně častovala, aby nedržel tužku v levé, ale "v té správné ruce". Možná, že i tyto domluvy symbolicky přispěly k tomu, že se z něho později stal renomovaný spisovatel... Zdroj anotace: Národní knihovna ČR