Povídky Michala Viewegha (a jednu divadelní hru) spojuje napohled sarkastická, ve skutečnosti však spíše melancholická atmosféra nelehkého životního období. Spisovatelovo alter-ego přichází o manželku, peníze i rodinné zázemí. Výseky z životů, kde se láska odehrála kdysi dávno a nyní je už nenávratně pryč, autor zachycuje s posmutnělým cynismem, který prozrazuje únavu a deziluzi. Tvrdý střet s realitou zde má řadu podob, ale stejné poselství: člověku nakonec zůstane jen on sám a tomu, kdo se zpronevěří i sobě, nezbude nakonec nic.