Každá z básní tedy obsahuje maximálně 160 znaků, tedy přesně tolik, kolik se vejde do jedné SMS zprávy. Autorka sama přiznává, že všechny verše psala přímo na displej telefonu, což je nápad do jisté míry původní, který ovšem může přinést i poněkud rozpačitý výsledek. Samotné básně se pak pokouší zobrazit drobné epizody z každodenních událostí, v nichž ústřední téma představuje především intimní či milostný motiv. V takových vzkazech se zdá, že je autorka nejpřirozenější a také nejvynalézavější. Problém ovšem nastává tehdy, kdy je básnířka svazována rozsahem textu, což v praxi znamená, že ho musí zkracovat či různě upravovat, aby nepřesáhl maximální počet znaků. Vlivem tohoto limitu zde totiž dochází nejen k zeslabení gradace, ale i k příliš uspěchané pointě. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze