V lidské řeči existují slova, jež neslouží k pouhému sdělení, neboť jejich prostřednictvím lze i něco udělat (kupř. slib, jmenování do funkce). Tyto performativní výpovědi se opírají o určité obecně přijaté konvence, které postupným vývojem vylučovaly nejednoznačnosti. Protikladné konstativní výpovědi nemají schopnost něco udělat, avšak vyznačují se pravdivostí či nepravdivostí. Performativní výpovědi jsou však rovněž nadány jistou formou pravdivosti (kupř. kompetence mluvčího) a naopak některá tvrzení mají schopnost něco udělat (např. lékařské konstatování smrti). Austin proto koncepci performativních výpovědí rozšiřuje na obecnou teorii toho, v jakém smyslu jakákoli výpověď je zároveň děláním něčeho jiného (např. mocenské rozhodnutí, reakce na jednání) než pronášením slov (tj.ilokuční platnost). Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze