"Jedním z opakujících se motivů knihy, kterou právě otvíráte, je obraz přetrvávající existence starých Lidic a jejich obyvatel, myšlenka jejich nezničitelnosti a neumlčitelnosti," říká Přemysl Veverka v publikaci Jak se chodí do Lidic, souboru literárních statí, črt a sloupků. Jako by tím charakterizoval jeden z hlavních tematických záměrů: autorskými reflexemi evokovat životní osudy obyvatel někdejších Lidic, přervané 10. června 1942, a zároveň ze současného pietního území vyvolávat jejich příbytky, buštěhradskou silnici stoupající od potoka k lidické návsi, obchod se smíšeným zbožím Včela a řeznictví Štěpána Horáka, trafiku Augustina Pospíšila, hospodu U Šilhánů... Tito lidé a jejich vesnice v autorově pojetí stále žijí, neboť "žádné zlo nemůže v dějinné perspektivě triumfovat nad životem". Díky tomu Veverka ozřejmuje i události související s výstavbou nové obce, kromě jiných neblahé přijetí, jehož se dostalo letcům Josefu Horákovi a Josefu Stříbrnému, bojujícím na západní frontě, po jejich návratu do rodné obce. Další tematický okruh zpodobuje příběhy lidických žen a bývalých lidických dětí, které peklem prošly, leč vyvázly z něj. V neposlední řadě autor upozorňuje na viníky tragédie (například nepříliš známá je zločinná kariéra šéfa kladenského sicherheitsdienstu Maxe Rostocka), kteří se bezprostředně podíleli na popravě nebo smrti způsobené válečným utrpením tři sta čtyřiceti lidických občanů a na vyhlazení obce. Publikace Jak se chodí do Lidic, Veverkův jedenáctý knižní titul, je pozoruhodná tím, že v ní spisovatel důsledně respektuje historické skutečnosti a přitom je ztvárňuje prostřednictvím fabulačních, fantazijních a emotivních postupů, a že tedy předkládá dějinnou realitu a její souvislosti jako poutavou a často i vzrušující četbu. Rozvíjí tak jeden ze žánrových proudů literatury faktu. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU