Klasik norské literatury a nositel Nobelovy ceny z dvacátých let byl po skončení 2. světové války vyšetřován a obžalován za podporu hitlerovského Německa. Šestaosmdesátiletý bard po pobytu v nemocnici a na psychiatrii nebyl nakonec odsouzen, i když neušel všeobecnému opovržení. Zdálo se, že jeho dílo je již uzavřeno. Spisovatel si však po dobu vyšetřování zaznamenával své myšlenky v sugestivních beletrizovaných zápiscích, které obsahují jeho osobní úvahy, dojmy, vysvětlení a obhajobu jeho postojů za války a také velkou míru autorské fikce. Je to má prohra, kterou musím snést. A za sto let bude všechno zapomenuto. Od těchto slov norského prozaika uplynulo přes padesát let. Tvorba Knuta Hamsuna není zapomenuta, dosud není zapomenuta ani jeho prohra. Otevíráme malou knížku s velice lidskou zpovědí, jejíž literární kvalita je zřejmá, neboť autorův pronikavý intelekt zůstal neporušen. S myšlenkovým obsahem můžeme zajisté polemizovat, je ovšem sporné, zda máme právo soudit. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze