Kniha Heleny Spurné pojednává o jedné z nejpozoruhodnějších osobností české divadelní režie třicátých let. V minulých dobách historiky divadla nekriticky vynášen za sociálně angažovanou tvorbu, zařadil se Oldřich Stibor po roce 1989 mezi umělce nepohodlné či přímo určené k zapomnění pro jejich příslušnost ke komunistické straně. Snahou autorky bylo podat komplexní obraz Stiborových mnohostranných divadelních aktivit a pokusit se objektivně zhodnotit jeho přínos českému divadlu. Stibor se čtenáři představuje ve své nejobvyklejší podobě - jako režisér, jenž do meziválečného divadla uváděl díla sovětských autorů a vehementně se hlásil k metodě socialistického realismu. Už méně znám je pak svými inscenacemi s duchovní tematikou či jako režisér opery. Ve snaze proniknout co nejhlouběji k podstatě Stiborovy tvorby a jeho myšlení o divadle podnikla autorka také exkurs do režisérova životního vývoje, naplněného dramatickými okamžiky a osudovými zvraty. Kniha rozkrývá fascinující příběh člověka s bohémskou povahou, později radikálně levicově smýšlejícího umělce, který po několik let paradoxně zastával funkci policejního úředníka, nebo v závěru jeho života nastiňuje působení v protifašistickém odboji, přičemž dokládá Stiborovu neokázalou lidskou statečnost, kterou si zachoval i v okamžicích vlastního tragického konce. Z tohoto pohledu není publikace pouze teatrologickou prací, nýbrž také sondou historickou, potvrzující souvztažnost divadla s politicko-společenským děním, jež divadelní tvorbu nezřídka ovlivňuje, formuje a zásadně se do ní svými silami zapojuje. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz