J. H. Krchovský nepochybně patří mezi nejvýraznější tvůrce, kteří vzešli z pražského undergroundu. Některé jeho verše se staly kultovními, jiné zlidověly a další byly zhudebněny. Za léta svého působení si autor vybudoval zcela nezaměnitelný a originální rukopis, mezi jehož základní zbraně patří snaha o dodržování klasického rýmu i naprostá srozumitelnost textu. Básně jsou psány se smyslem pro zachování rytmického celku, s jakousi dekadentní blazeovaností, v níž se láska mění v živočišný pud a svět je bláznivé místo plné nesmiřitelných rozporů a protikladů. I proto Krchovský může ironicky glosovat nejen stav své duše, ale i okolí. Jeho charakteristický styl mu také umožňuje zachytit až trýznivé erotické vztahy, mnohdy koketující i se smrtí. Tento termín se zároveň pro Krchovského stává až uhrančivým pojmem, vynořujícím se z jakéhosi tajemného oparu, v němž je zároveň soustředěna atmosféra morbidity a nihilismu, propojená navíc notnou dávkou sarkasmu a sebeironie. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz