Na Ovidiových hrdinkách není nic teatrálního - ve své samotě jsou naplněny mučivým steskem a touhou a proto i celá sbírka připomíná komorní projevy hudebních romantiků. Své hrdinky básník zlidšťuje, zbavuje všeho patosu a v intenzitě prožívaného citu je přibližuje podobám žen své doby. Dílo vzbuzuje dodnes obdiv čtenáře pronikavým a působivým uměním psychologické povahokresby. Zdroj anotace: Národní knihovna České Republiky