Na východním pobřeží Kaspického moře je velký, téměř uzavřený záliv, který svými zvláštními přírodními vlastnostmi budil pozornost námořníků i vědců a hrůzu domorodců. Teprve sovětská vláda přistoupila kobrovskémuvyužitítamních,na světě největších ložisek mirabilitu (Glauberovy soli, sulfátu) a vybudovala v dosud nehostinných končinách kombinát na chemické produkty, jako jemné sklo, kyselinu sírovou, superfosfát a j. Použila k tomusurovin,uhlí,nafty,plynu i vody místního původu a dala hledat různé methody k dobývání sulfátu i způsoby k proměnění nejhroznějších vlastností pouště v zdroje života. Autor formou reportáže, vzpomínek i románového líčení popisuje,jakpostupněřešilisovětští odborníci těžký problém přeměny turkmenských pouští (Ust-Urt), kde není ani travky, ani stromečku, ani čisté pramenité vody, v úrodné a významné zázemí kolem zálivu smrti a jedovatých vod umrtvujícíchjakýkoliživot,jejždomorodci zvou Kara Bugaz = černý jícen. Z oas vyrostlých kolem kombinátu začne pravidelný pochod proti písčinám. Dotykem sovětské kultury mění své zvyky i turkmenští kočovníci a odhazují zbytky starobylých pověrapřežitků.Vědci tusní již i o využití tamní enormní větrné a slunečné energie. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR