Spis "K věčnému míru" hledá optimální model soužití mezi národy. Jednotlivé státy sice disponují vnitřními donucovacími prostředky, avšak nepodléhají vnější autoritě. K nastolení věčného míru je třeba vytvořit společenství, nadřazené jednotlivým státům. Toto nadnárodní uskupení musí překročit egoismus jednotlivých státních útvarů a akceptovat mravní principy. Mezinárodní vztahy tudíž závisí na praktickém rozumu, neboť podléhají etickým zásadám. "O obecném rčení" interpretuje různé podoby vztahu teorie k praxi v morálce, státním a mezinárodním právu. Každý člověk coby lidská bytost rozumově podřízená povinnostem je vždy "praktikem". V rozumové složce existuje závazné státní právo, které nabývá praktické reality bez ohledu na vznik dobra a zla, proto se opírá o principy a priori - teorie práva. Rovněž kosmopolitní mezinárodní právo by se mělo opírat o morálně-praktický rozum, formulující eticky oprávněné přinucovací zákony "všeobecného státu národů". V morálce, státním i mezinárodním právu vše, co na základě rozumových důvodů platí pro teorii, se vztahuje i na praxi. Německý osvícenec se na základě polemiky s významnými mysliteli (Hobbes, Garve, Mendelssohn) snaží prokázat praktické uplatnění teoretické koncepce kategorického imperativu. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR