V první části knihy jsou obsaženy až na báseň Hallelujah! celé "Písně z bašty". Vznikaly r. 1850-60, s útočností a žhavou nenávistí napadají stojaté vody českých literárních poměrů, burcují k sebevědomému vlastenectví a revolučnímu činu, hlásí se k odkazu Tábora a vidí souvislost boje národního a sociálního. Stejným revolučním patosem jsou neseny i ostatní Fričovy básně, oslavující Máchu, Němcovou, propagující slovanskou vzájemnost a hlásící se k lidu. V básnické tvorbě Fričově "je položen základ k hrdé linii české vlastenecké a sociální poesie a řada jeho veršů vchází plným právem mezi nejskvělejší výtvory českého kulturního dědictví". Frič žurnalista, ilustrovaný několika ukázkami v druhé části výboru, hlásí se k svému velkému vzoru A.I. Gercenovi a jakousi obdobou ke klasickým vzpomínkám ruského revolučního demokrata jsou i jeho čtyrsvazkové Paměti. Z nich je tu uvedeno stostránkové líčení svatodušních bouří a vyprávění o vyhnanství. - J. V. Frič je postavou "dalekosáhle zasahující do českého společenského dění, politického života a vývoje národní kultury. V jeho mnohostranném díle se zrcadlí a soustřeďují nejpalčivější problémy naší vlasti od roku osmačtyřicet až k letům sedmdesátým". (Citáty z doslovu.) Zdroj anotace: Národní knihovna ČR