Námětem románu (1963) je výprava italského generála do Albánie dvacet let po konci 2. světové války. Přijel, aby zde vykopával z hrobů padlé italské vojáky, kteří měli být pietně pohřbeni v Itálii. Generál, který odjížděl s hrdostí nad armádou své vlasti, postupně poznává, že není na co být hrdý a že i druhá strana měla své důvody k boji. Román se setkal v samotné Albánii s rozpaky, nepřekvapovalo téma, ale postoj, který autor zaujal k válčícím stranám. Nevyjadřoval nenávist k nepříteli, nezatracoval, vyslovil pouze smutek nad utrpením, které válka přináší všem. Ismail Kadare pro svůj světový věhlas (román byl přeložen do 30 jazyků) požíval poněkud výlučné postavení, nikdy však nebyl přisluhovačem režimu, přestože Enver Hodža, který podporoval úspěšné spisovatele, Kadarovy zájmy chránil. Kadare otevřel cestu literatuře, která ať skrytě či otevřeně reflektuje problematiku člověka deptaného totalitními systémy. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze