Zdatný nástupce zavedeného Me-109 se poprvé objevil na válečném nebi v srpnu r. 1941. Nová německá stíhačka vzbuzovala u spojeneckých pilotů oprávněné obavy. Již první verze FW 190A svými parametry, především rychlostí, stoupavostí a obratností překonávala všechna spojenecká stíhací letadla. Zásluhou poměrně jednoduché údržby a značné mechanické odolnosti se FW 190 osvědčil nejen na západní, ale i v extrémně těžkých podmínkách východní fronty. Dlouhodobým problémem bylo u FW 190A přehřívání motoru, prudce také ztrácel výkon ve velkých výškách. Za britskými Spitfiry poněkud zaostával v horizontálních obratech. Vrcholem celé série různých stíhacích verzí byl FW 190 D-9, dlouhonosá Dora, řadu úspěšně doplňovaly bitevní a bombardovací modely FW 190F a G. K přezbrojování na FW 190 D-9 došlo ale až v srpnu r. 1944. Ta-152, poslední varianta letounu FW 190, byla pojmenována podle šéfkonstruktéra Kurta Tanka. Vynikající jednomístný výškový stíhací letoun vznikl zásadní přestavbou FW 190A. Typ Ta-152 H se dostal k bojovým jednotkám ale až v březnu r. 1945. Autor nás seznámí s prototypy a vývojem, se všemi variantami tohoto víceúčelového bojového letounu, konstruktéry i nejlepšími piloty FW 190. Výklad je doplněn technickými daty, údaji o výrobě, kamufláži, zbrojních a dalších systémech. Fotografie, barevné bokorysy, rejstřík, seznam literatury, dodatky. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze