Soubor sedmi obsáhlých dopisů dřevorytce Josefa Váchala (1884–1969) jeho jedinému žáku a celoživotnímu příteli Josefu Hodkovi (1888–1973), napsané mezi lety 1949 a 1963 je možné vnímat jako ironicky hořký smích-výsměch národem zneuznaného génia stiženého grafomanií, do nebe volající pýchou. Jako návaly pozdní náruživosti, nedostatkem soudnosti a prohlubujícím se alkoholismem nabobtnalými na samou hranici snesitelnosti. Jako jedinečný vhled do každodennosti stárnoucího umělce, žijícího stranou veřejného zájmu a na pokraji existenční krize. Jako poznámky k Protektorátu Čechy a Morava, k létům bezohledně kolektivizovaného venkova a budování socialistických „šťastných zítřků“ kam jen oko dohlédne, které navzdory stylizaci přibližují jednotlivé události s až překvapivou věrností. Jako nadčasové úvahy svérázného, nejen na svou dobu mimořádně sečtělého a pronikavě myslícího písmáka, který postrádá partnera do diskuse – a tím i tolik potřebný korektiv. Jako báseň v próze, jako umanutou samomluvu. Jako svištění elektřinou poháněných dřevorytových nástrojů vlastní výroby, někdy kouzlících obrazy beroucí dech a jindy zas otáčejících se zcela naprázdno. Všechny tyto a další způsoby čtení jsou vzhledem k mnohoznačnosti a otevřenosti Váchalových textů zcela namístě a představují též jeden z hlavních důvodů jejich čtenářské atraktivity bez ohledu na dobu vzniku a jméno adresáta. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz