Od poloviny 19. století se v českých zemích i v celé habsburské mo­narchii utvářela společnost založená na občanských právech a kapita­listických vztazích, nastala éra národních hnutí a bezprecedentních hospodářských změn. Tyto zásadní proměny a jejich dopady česká historiografie dosud sledovala primárně optikou příběhu o české ná­rodní emancipaci a dokumentovala je spíše na městském prostředí. Tato kniha zachycuje fenomén společenské transformace i kon­flikty, které jej provázely, z pohledu venkova. Vše započalo zrušením poddanství a celého patrimoniálního systému a zavedením obecní samosprávy. Státní moc prostřednictvím nově zřízených okresních hejtmanství přinášela do rurálního prostředí důležité impulzy. Přísluš­níci sociálních skupin inteligence a úřednictva přicházející z města si s sebou přinášeli návyky iniciativního občanského života i národní ak­tivismus. Na ně navázali činorodí jedinci vzešlí z místního prostředí. Venkov se tak probouzel z poddanské podřízenosti, letargie a fatalis­mu. Díky síti obecných škol se alfabetizoval. Ve sledovaném období se stále více propojoval s městským pro­středím, a to hospodářsky, kulturně i politicky. Na venkově vznikly desítky záložen a hospodářských družstev, stovky spolků. Politizace venkova tvořila nedílnou součást zásadní proměny společnosti, již zpravidla označujeme jako modernizaci. Obyvatelstvo se stále více účastnilo na veřejném dění a identifikovalo se s určitými politickými ideami, stranami nebo osobnostmi. Politizace společnosti, na níž se výrazně podílela jednotlivá národní hnutí, souvisela s postupující de­mokratizací politického systému. Utvářela se nová hierarchie vztahů, do níž se stále snažili promlouvat i „tradiční“ držitelé moci, jako církev nebo velcí pozemkoví vlastníci. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU