Další soubor civilně laděných textů pardubického památkáře, prozaika a básníka je metaforickým vyjádřením o magii lesa, o vzpomínkách bloudících v labyrintech návratů i o hledání míst posledního zakotvení."Svět jakoby začínal / patřit jiným, nebo spíš / nepatřit nikomu," povzdechne si autor v jedné básni. Je to svět, kterému stárnoucí pozorovatel přestává rozumět, svět, vypadající jako "ztuhlý labyrint", z něhož se jen obtížně hledá východ. A tak básník pátrá v paměti po prvopočátcích zrození, po dávno zašlé minulosti předků, po kdysi obydlených a nyní pustých krajinách, v nichž snad jen někde "zůstaly zapomenuty jabloně". Snad i proto v závěrečném prozaickém bloku symbolicky zůstalo jen nekonečné čekání na příjezd milované dívky, krácené sběrem lesních plodů (především hub) a pozorováním stáda jelenů. Není vůbec náhodou, že tento houf zvířat doprovází jakýsi pobuda, podivný tvor, jenž k němu ale vůbec nepatří. "Nepatří nikomu" jako ostatně každý člověk, jenž je sám sobě cizincem, věčně bloudí světem a marně hledá místo k zakotvení. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze