Čtvrtá kniha poezie severočeského básníka se pokouší ve třech samostatných oddílech nastolit otázky geneze básnické tvorby, smyslu individuálních zkušeností či vztahu k současné době. V úvodní části se autor na poměrně minimální ploše soustředí na zrod "dokonalé básně", která je ovšem nahlížena z dvojího pohledu: jak samotným tvůrcem, tak i kritickým editorským okem. Velmi závažným se zdá prostřední oddíl, v němž básník čerpá z cest, jimiž v životě procházel, na nichž bylo cosi podstatného vysloveno a vzápětí s jakousi ledabylou marnotratností zaznamenáno. V ohromujícím proudu až aforisticky pojatých sekvencí Hradecký zachycuje složitost a tíhu bytí, protkanou nejistotami, mnohdy i deziluzemi a marností. V závěrečné skladbě pak básník se sugestivní přízračností popisuje blízkou budoucnost severočeského prostředí, konkrétně Ústí nad Labem. Jeho temná vize v jakési rozhořčené a hněvivé podobě končí rokem 2050, ale zmar a zánik je naznačen o něco dříve: prostě "povodeň se kupodivu povedla" a "přiblížila dřevo". Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze