Krajiny autorčiny poezie jsou znepokojivě přitažlivé, připomínají obrazy experimentálních filmových snímků s jejich posunutou barevností. Andrea Slováková sugestivně a bez frází hledá odpověď na otázku po tom, jak blízko můžeme být lidem, které milujeme. Autentické prožitky dodávají básním přesvědčivosti: "Tvoje obrovské tělo drtí to mé, / nemám přání, / vede mě jen zuřivá snaha / dostat se k tobě hlouběji. / Nemůžu polapit dech, když se mě dotýkáš, / těmi tlapami mě nadzvedáváš / a přitiskuješ." Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU