Třetí sbírka veršů bánířky a architektky obsahuje poezii, která se surovou metaforikou pojmenovává existenciální úskalí, nastražená na současného člověka.Není to rozhodně ideální svět, který Anna Beata Háblová ve svých verších představuje. Je to místo, viděné prizmatem neradostných vizí, starostí o to příští, co je ještě téměř neviditelné, přesto to ale číhá v blízkosti člověka na svou příležitost. Zdá se, že autorčina poezie je dokonce mnohem tvrdší a drsnější než v předcházejících sbírkách. V rychlých a ostře řezaných pasážích se odrážejí "slova přiskřípnutá nocí", která jen zpřítomňují okoralost citů, čas ztemnělých vzpomínek a konečně i jakousi beznadějnou prázdnotu domovů a příbytků, jež sice poskytují střechu nad hlavou, ale neznamenají jistotu, "že musíš žít". Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze