Druhý román Katriny Kaldy vychází ze syrové reality historie jedné estonské rodiny, což autorce umožňuje věnovat se v něm se zcela otevřeně novodobým dějinám své země.Podobně jako autorka, i vypravěčka je mladá Estonka, která se koncem 80. let vystěhovala s matkou do Francie. Smrt blízkého člověka ji přiměla zabývat se nejen vlastními vzpomínkami na babičku, která měla daleko do přívětivé stařenky s láskyplnou náručí, nýbrž i rodinnou historií v širším měřítku a zejména identitou svého otce, který se narodil začátkem druhé světové války v okupovaném Estonsku. Vzpomínky se prolínají s dopisy, které babičce posílala její přítelkyně, odvlečená na Sibiř v roce 1941 v rámci sovětských represí vůči pobaltskému obyvatelstvu. Dopisy líčí život ve vyhnanství a na nucených pracích, přičemž transport a konkrétní podmínky tamního života, zejména příděl potravin, si v ničem nezadaly se situací v koncentračních táborech. Román se odehrává ve třech časoprostorových rovinách. První popisuje život na Sibiři v letech 1945-1948. Druhý prostor je věnovaný Estonsku, Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze