Ondřej Hanus se v české poezii uvedl jako zastánce vázaného verše a proponent sonetu, tradiční žánrové formy, která převažuje v jeho prvních dvou sbírkách Stínohrad (2008) a Výjevy (2013; Cena Jiřího Ortena). Souběžně s touto dominantní linií však vznikaly i texty ve volném verši, které se o definici řádu pokoušejí jinak než jeho zvnějšněním; řekněme, že ohledávají jeho periferní oblasti. Tyto pokusy na sebe berou podobu topologické poezie, elegie, psychoanalytického pásma nebo aktualizace středověkého žánru svítáníčka. Propátrávání těchto zdánlivě vzdálených oblastí je snahou o nalezení jejich společného jmenovatele. (básně z let 2009-2017) Zdroj anotace: Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně