Básně Jakuba Řeháka se pohybují v atmosféře jakoby ostrým skalpelem vyřezaných obrazů, které jsou ozvláštněny silnou a konkrétní obsahovou závažností. Řehák popisuje prostředí, které ho obklopuje, které důvěrně zná a v němž nachází nejrůznější schémata či příklady, kde pochybnosti nebo nesrovnalosti vybízejí ke zjitřeným úvahám o každodenní realitě. Pojem skutečnosti se pro Řeháka stává jevištěm s nevyčerpatelnou zásobou předmětů a rekvizit, s přehlídkou vyhraněných postav vstupujících na scénu, která ponejvíce preferuje pražské kulisy. Právě v nich dokáže totiž autor s neobyčejnou naléhavostí "odkrývat vnitřnosti" životů, právě tady hledá podstatu bytí, mnohdy velmi obtížného. Neboť "věci, na kterých se můžeme shodnout" nepřinášejí jásavý souhlas a hlavně nic nevyřeší. "Zbavit se zapšklosti, postoupit k vyššímu oddílu světla / je úkol", poznamenává Řehák v závěrečné básni a medituje tak nad metaforou současného světa, jenž i přes všechny nedostatky, absurdnosti, rozdílné úkazy a jevy je místem, které lidé propojují sounáležitostí i vzájemnými vztahy, z nichž někdy s jakousi hořkou nadějí zavane náznak intenzivního "půlnočního" pocitu, "kdy ke kalužím sestupuje duše / a domovní schodiště jsou předsunutými hlídkami / živých dýchajících baráků." Zdroj anotace: Národní knihovna ČR