V názvu prvního oddílu této sbírky přichází básnířka Anna Háblová s tímto tvrzením: Opírám se o prostor který je a vzápětí přesvědčivě vysvětluje možnosti, co pro ni uvedený pojem znamená. Prostor může být symbolem nehybnosti, světlem i prázdnem, válečným polem (jež ovšem existuje i uvnitř člověka samotného). Autorčina koncepce jde však mnohem dál, zachycuje i místa, jež ji zaujala svou atmosférou a od nich zvolna přechází k situacím a dějům, které osudově vpadnou do lidského života. Tyto závažné okamžiky popisuje básnířka jako intenzivní záchvěvy, uchovávané v záhybech paměti. Jsou v nás neustále přítomny a uvnitř duše po nich mnohdy zůstanou jen obtížně zahojitelné zářezy a rýhy. S bolestnou nostalgií, se steskem i hořkým zklamáním líčí autorka onen smutek plevele, který ale neroste a nebují jen v srdečních krajinách, ale zvolna se svými kořeny i stonky dotýká a tlačí na zemský povrch, jenž je podobně zvrásněný jako nitro člověka. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz